Bůh dává každému, co potřebuje, aby mohl splnit svůj úkol...

Pokoj duše
v komunistickém vězení

Izolace od světa byla v Ruzyňské věznici dokonalá. Ani návštěva, ani dopis. Tíživá byla samota, dokud si na ni člověk nezvykl. Proti poustevníkovi jsem měl výhodu, že jsem nemusel sbírat lesní plody, ani se živit kobylkami. Naproti tomu jsem neměl ani knihy, ani, psací potřeby. Uvědomil jsem si, že izolace od drahých, od světa je vědecky propracovaná součást vymývání mozků. Tak jsem se já, zvyklý na společnost, stal kartuziánským mnichem. Bez slibů, bez řeholního roucha, ale v kajícím šatu vězeňské pytloviny. Nechtěl jsem to, ale smířil jsem se s tím jako s Božím povoláním ke zvláštní službě. Odměnou jsem získal pokoj duše, jaký jsem dosud nepoznal, a nadhled nade vším, co mě obklopovalo.  Zaslechl jsem, jak bachař za dveřmi šeptá bachaři: "Poď sem, koukni, von se usmívá, to bude nějakej farář." Vida, jakou pověst mají kněží! Povzbudilo mě to.

Čas od času
přicházela pokušení proti víře

Čas od času ale přicházela pokušení proti víře. A já si musel opakovaně zdůvodňovat, proč věřím v Boha, proč věřím v Kristovo zmrtvýchvstání, v jeho tajemné tělo - církev, jehož je on hlavou a já, se všemi pokřtěnými a po pravdě toužícími, jeho částí. Opakoval jsem si bod za bodem apoštolské vyznání víry a pokaždé dospíval k osvobozujícímu přesvědčení, že má víra není jen zděděná, že je podepřená řetězem logických závěrů.

Bůh dává každému, co potřebuje,
aby mohl splnit svůj úkol...

Jako pokušení přicházela také otázka: "Jak se opovažuješ pokládat se za vyznavače?" Už v prvokřesťanských dobách se totiž vyznavači - věznění a pronásledovaní pro Krista - těšili zvláštní úctě věřících, kteří se k nim obraceli s prosbou o přímluvu u Boha.

Moudřejší já odpovídalo: "A nejsem? Copak tady nejsem pro to, že jsem v osudové chvíli nezapřel svou víru?" Také otázku: "A jsem toho hoden?" jsem nepokládal za pokušení, ale za napomenutí, abych si o sobě moc nemyslel. Samozřejmě jsem si musel odpovědět, že nejsem hoden, nicméně jsem byl vybrán. Ale proč právě já? Odpověď na to však už spadá do kompetence Boží. On ví, proč koho k čemu vybírá. Přesto je mi úzko, zda je v mých silách zvládnout tak odpovědný úkol. Ale proč jsem najednou malověrný, vždyť vím, že Bůh dává každému, co potřebuje, aby mohl splnit úkol, pro který možná přišel na svět?