Farní tábor Orlí hnízdo 2010

Farní tábor Orlí hnízdo 2010

Začalo to nevinnou myšlenkou uskutečnit tábor pro naše děti z farnosti. Od slov nebylo daleko k činům a začala příprava.

Naše představa byla, že se přihlásí jen pár dětí a vytvoříme pěkný týden plný her v malém, téměř rodinném kruhu dětí a mládeže. Jak postupně  začaly chodit přihlášky, tak z malého tábora se stal tábor velký. Přípravy začaly již v průběhu dubna. Byly dlouhé, a ne vždy nám vycházelo to, co jsme měli naplánováno. Všichni se strachovali, aby se na nic nezapomnělo a vše proběhlo hladce. Ale při přípravě se sešel silný tým vedoucích, kteří nakonec vše zvládli na jedničku.

Po dlouhých chvílích očekávání a práce nastal den D.

V neděli 25.8. 2010 nám na ranní mši otec Anton požehnal a začalo naloďování posádky do autobusu. Rodiče nám udělili poslední pokyny, malí táborníci i se zdravuškou nastoupili do autobusu, který se poté začal rozjíždět. Všichni mávali i vedoucí mávali, jenže ne z autobusu, jenže ne z autobusu, jak by se dalo čekat, ale z chodníku. Mnozí se určitě lekli, hlavně ti co seděli vevnitř. Naštěstí ale všichni brzy pochopili, že se autobus musí posunout, protože překáží ostatním autům v jízdě. Myslím, že ne jeden táborník si oddychl. Druhý rozjezd už byl v pořádku. Všichni seděli na svých místech a mohlo se vyrazit směr chata Orlí hnízdo v obci Pstruží, poblíž Frýdlantu nad Ostravicí.

Za dvě a půl hodiny jsme byli na místě. Tedy ne tak docela. Velkým překvapením pro všechny bylo, že autobus zastavil v Čeladné, kde museli všichni vystoupit. Nevěděli jsme, že nás čeká horská tůra k chatě, která nakonec trvala více jak hodinu. Toto bylo jedno z prvních překvapení vedoucích.

Po úmorné a dlouhé cestě jsme se pomalu blížili k chatě, když jsme najednou uslyšeli řev a dupání. Nebylo to žádné stádo splašeného dobytka, ale byli jsme přepadeni skupinou lapků hrůzostrašného loupežníka Sarkafarky. I když jsme se bránili, přece jen nám unesli nejmladší členku tábora. Snažili jsme se všemi silami ji vysvobodit, ale nepovedlo se nám to. Až po chvíli jsme ji vyměnili za svačiny a zjistili jsme, že se nacházíme na loupežnickém táboře, kde nás přivítal sám Sarkafarka a otec Jan. První polovinu tábora jsme získávali zkušenosti a vědomosti týkající se loupežnického umění. Zkoušeli jsme vyluštit vzkaz vytvořený z písmen a znaků, které byly rozházeny po lese. Další zápolení bylo zaměřeno na naše vědomosti, které jsme si uchovali v hlavách ze školy, ale i na logiku a práci v kolektivu. Ve čtvrtek jsme mohli všechny naše dovednosti využít při loupežnických zkouškách, za které jsme dostali vysvědčení. Vysvědčení však nebylo jen tak ledajaké, bylo loupežnické. Další dny jsme se zaměřili na zdokonalování se a to především ve střelbě. Také jsme si vyzkoušeli, jaké to je, když potřebujete vyřídit živnostenský list na loupení a musíte projít všemi úřady. Po třech hodinách jsme již nevěděli, co po nás úředníci chtějí a všechno se nám pěkně pletlo.

Samozřejmě jsme jen nesoutěžili, ale snažili jsme se stmelovat celý náš kolektiv 65 táborníků. Večery jsme trávili jednou sezením u táboráku, jindy vařením guláše v kotli nebo tancováním, hraním scének a mnoha dalšími aktivitami.

Náš tábor ale nebyl zaměřený pouze na hry a řádění. Byl to také tábor zaměřený na zamyšlení a otevření našich srdcí Bohu. K tomu nám dopomáhali všichni vedoucí, ale především otec Anton, který nás přišel spolu se sestřičkami Jindřiškou a Anežkou povzbudit a dodal nám novou sílu. Také nezapomínáme na mši s Otcem Janem Gacíkem, který za námi jezdil velmi často a vždy jsme ho rádi mezi s sebou přivítali.

Ani jsme se nenadáli a byla další neděle. To pro nás znamenalo uklidit chatu a sejít k autobusu, který nás přivezl opět domů. I když se nám na Orlím hnízdě moc líbilo, byli jsme rádi, že vidíme své rodiče. Abychom nezapomněli na krásný týden, rozdali nám naši vedoucí na památku fotku se všemi táborníky a cd s fotkami pro připomenutí krásně prožitého týdne.

Tábor by nebyl táborem, kdyby se dobře nevařilo a proto i touto cestou děkujeme našim skvělým kuchařkám – paní Veverkové, Frýbortové a Krpálkové, že nás dobře krmily, a když bylo potřeba, pohladili i po duši.

Velký dík patří zdravušce Leničce Rokytové, která pomohla od všech bolístek a všem vedoucím, kteří našli tu odvahu a pustili se s obrovským nadšením do zvládání všech povinností, starostí a radostí spojené s táborem. Jsou to Jana Gabrielová, Eva Hlaváčková, Liduš Tománková – Petříková, Eliška Výstupová, Petr Hlaváček, Jožka Krpálek, Michal, Petr a Staňa Výstupovi, Katka a Mirek Zemánkovi.

Na konec se sluší poděkovat všem dětem i rodičům a přát si, aby příští tábor se vydařil stejně dobře jako ten letošní.

Kateřina Zemánková