Každý z nás může poznávat Boha, pro kterého neplatí smrt

Víme totiž, až bude stržen stan, v kterém tady na zemi bydlíme, 
že nám Bůh dá obydlí jiné. 
Ne dům udělaný lidskýma rukama, 
ale věčný v nebi. (2Kor 5,1)

Málokdo se těší na smrt

Žije-li někdo (momentálně) šťastně, je-li někdo v plné síle, nebo má-li před sebou nějakou nadějnou událost, sotva se bude těšit na to, až „bude stržen jeho pozemský stan“ - tedy na to, až zemře. A nemá-li člověk křesťanskou víru, mohou mu potom navíc slova o nějakém věčném domově v nebi připadat jako laciná útěcha a klamná iluze.

Bylo by myslitelné žít na této zemi věčně?

Nechtít zemřít a žít zde věčně? Taková představa časově neomezeného přebývání v tomto životě a na této zemi by byla velikou a nebezpečnou iluzí. Byl by to život v ustavičném klamu. „Člověk by totiž měl na vše dostatek času, neexistovalo by nic dramatického, život by neměl spád a svět by byl plný otrávených, unavených a unuděných lidí“ (Jan Sokol). Je tedy otázkou, zda by představa nikdy nekončícího pobytu na této zemi byla pro člověka opravdu lákavá.

Důvěra v Boha může jít až za hranici smrti

Člověk nemůže poznat, jak to bude vypadat za hranicí smrti - to prostě z pozice života na této na zemi nejde. Ale člověk může už na této zemi poznávat Boha, pro kterého smrt neplatí. Může mu důvěřovat, může vrůstat do stále plnějšího spojení s ním. Může se na plné setkání s ním těšit. A ta důvěra může jít až k hranici smrti, vlastně až za její hranici.

Co nám Bůh připravil ?

Jak tedy bude konkrétně vypadat „věčný dům v nebi“, to přesně nevíme a ani nepotřebujeme vědět. Každý z nás je ale pozván věřit Bohu, s nímž můžeme žít už zde na zemi. Můžeme mu věřit, že nechce věčnou smrt nikoho z nás. Můžeme mu věřit, že s každým z nás má láskyplné úmysly. A můžeme věřit příslibu, že: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani na lidské srdce nevstoupilo, to připravil Bůh těm, kteří ho milují." (1 Korintským 2,9)