Křesťanská radost – povinná křeč?

Možná že nyní – když čteme tyto řádky, nemáme k jakémukoli jásotu vůbec žádný důvod.  A i kdyby -  víme o mnoha lidech, kteří se trápí. A kvůli tomu i naše radost dostává jakýsi šedý závoj, nebo se úplně ztrácí. 

 

Lze v tomto světě, kde se děje tolik zlého či tragického, „jásat Bohu, opěvovat slávu jeho jména, vzdávat mu velkolepou chválu“?

Záleží zřejmě na tom, jestli se dovedeme radovat pouze z toho, co vnímáme jen jako osobní zisk, anebo také z toho, co vnímáme jako krásné, dobré, obšťastňující i pro někoho jiného, cizího. Nezávisle na tom, co momentálně prožíváme my osobně.

Byla by škoda připravit se o radost z Boha a jeho stvoření

Jinak řečeno, záleží na tom, jestli jsme zatím poznali Boha jen jako více či méně spolehlivého pomocníčka, který má fungovat na zavolání, anebo jestli v něm vidíme zdroj a původ všech skutečných krás, které jsme schopni vnímat očima, ušima, srdcem. V prvém případě by z "povinné" radosti a jásotu mohla být spíš neupřímná křeč. V druhém případě můžeme - obrazně řečeno jako prorok Jonáš - zpívat Bohu chvalozpěv i v „břiše velryby“ – tedy i v osobních těžkostech a bolestech. To proto, že naše aktuální nesnáze či bolesti sice nejsou (a pochopitelně nemůžou být!) zdrojem momentální radosti, ale na kráse Boží a krásách stvořeného světa nic nemění.