Nekaz si radost...

Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. … Tomáš, jeden ze Dvanácti, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ (srov. Jan 20,19-31)

Na biblický příběh o „nevěřícím Tomášovi“ lze pohlížet i z nevšedního úhlu pohledu. Tomáš totiž možná nebyl „nevěřící“, ale jen závistivý. Záviděl, že neprožil to, co ostatní.  Závist člověku nic dobrého nepřináší. Co s tím?

Byl Tomáš nevěřící ze závisti?

Přestože každý z apoštolů, kteří viděli na vlastní oči vzkříšeného Ježíše, poskytl Tomášovi přesvědčivé svědectví, nechtěl uvěřit. Je možné, že jeho nevěřícnost plyne ze závisti. Lze vytušit jeho myšlenky: „Proč jsem nemohl být s ním? To není spravedlivé.“ Místo aby přiznal svou závist, hraje chytrého.

Nekaz si radost, kterou máš,
tím, že budeš někomu závidět to, co ty nemáš.

Naše nepřející závist nám působí mnohé těžkosti. „Proč nemohu mít to, co mají jiní?“  Závist je velmi hloupá neřest: nic pro sebe nezíská, jen špatný pocit a pokažené vztahy. Závist vzniká jak z nedostatku vlastního zdaru, ale i ze soupeření. Vědomí většího „soupeřova“ úspěchu (i když jen zdánlivého) uvádí mnohé lidi do pocitu ohrožení. Od dětství jsme ve škole byli srovnáváni a poštváváni proti druhým a oni proti nám, což v mnohých lidech zanechalo celoživotní jizvy. Tak se v našich srdcích se usadila závist - "kéž bych byl jako...“,  "kéž bych měl jako…“

Závist nám přináší smutek z dobra, úspěchu a štěstí druhého. Nám samým ale závist nic dobrého nepřináší, šťastnými nás nedělá.  Závist je jako jed, který si sami podáváme – špatně je jenom nám. Kvůli závisti zapomínáme na radost z toho, co máme, čím jsme, protože se zaměstnáváme tím, co nemáme, ale ti druzí to mají… Papež František během své inagurační promluvy (19.3.2013) pronesl: "Závist špiní život."

Lék na závist

Kdo se chce vyléčit ze závisti, nemůže ji jen tak potlačovat. Nejprve je třeba v sobě hledat to, co ji (od dětství) vyvolávalo. Je třeba v sobě hledat ta poranění lásky, která se stala zdrojem závisti. Pak je nutné se s tím vším obrátit k Bohu a jeho bezpodmínečné lásce ke každému z nás. On každého z nás stvořil jako jedinečnou, neopakovatelnou bytost. Stvořil každého s jedinečným posláním a povoláním. On každého z nás konkrétně miluje a s každým z nás počítá. A hlavně: s nikým nás nesrovnává.

Zakoušení lásky, lidské i Boží, pak postupně v člověku uspokojí nenasytnou touhu být milovaný, všímaný a doceněný.  Objev přesažné lásky působí, že si závistivec může zamilovat i svůj vlastní život a nemusí se srovnávat s druhými, protože může žít pod pohledem absolutní lásky Boží. Pokud toto vše člověk prochází, nemusí se trápit svými nedostatky, ale může se radovat ze všech darů, které má a dostává  - od Boha, od života a od lidí ve svém okolí.