Stránky farnosti Boršice u Buchlovic

O pokušení

16.02.2013 19:34

Drazí bratři a sestry,

Začínáme liturgickou dobu postní, čtyřicet dnů přípravy na slavení Velikonoc. Je to doba zvláštního úsilí na naší duchovní cestě. Číslo čtyřicet se v Písmu svatém vyskytuje několikrát. Odkazuje zvláště na čtyřicet let putování Izraele pouští. Bylo to dlouhé období formace Božího lidu, ale také dlouhé období stálého pokušení nevěrnosti smlouvě s Pánem. Čtyřicet dní trvala také pouť proroka Eliáše, než došel k Boží hoře Oreb, jakož i čas, který strávil na poušti Ježíš před zahájením svého veřejného působení a během něhož byl pokoušen ďáblem. V této katechezi bych se chtěl zastavit právě u tohoto momentu pozemského života Syna Božího, o kterém se bude tuto neděli číst v evangeliu.

Poušť, kam se Ježíš odebral, je především místem ticha a nouze, kde je člověk zbaven materiální opory a stojí před zásadními otázkami bytí, je nucen jít k podstatě a právě proto se může snadněji setkat s Bohem. Poušť je však také místem smrti, protože tam, kde není voda, není ani život; je místem samoty, kdy člověk více vnímá pokušení. Ježíš jde na poušť a je vystaven pokušení sejít z cesty vyznačené Bohem Otcem a vydat se na snadnější a světské stezky (srov. Lk 4,1-13). Bere tak na sebe naše pokušení, nese naši ubohost, aby přemohl zlého a otevřel nám cestu k Bohu, cestu obrácení. Zamyslet se nad pokušeními, jimž byl Ježíš vystaven, je pro každého z nás pozváním k odpovědi na zásadní otázku: na čem opravdu záleží v mém životě? V prvním pokušení ďábel nabízí Ježíšovi, aby proměnil kámen na chléb, aby utišil hlad. Ježíš odvětí, že člověk žije také chlebem, ale ne pouze chlebem. Bez odpovědi na hlad po pravdě, hlad po Bohu, nemůže být člověk spasen (srov. vv. 3-4). Ve druhém pokušení ďábel nabízí Ježíšovi cestu moci. Vede jej vzhůru a nabízí mu panování nad světem. Není to však cesta Boží: Ježíšovi je jasné, že svět nebude spasen světskou mocí, nýbrž mocí kříže, pokorou a láskou (srov. vv. 5-8). Ve třetím pokušení ďábel nabízí Ježíšovi, aby se vrhnul z vrcholu Jeruzalémského chrámu a nechal se zachránit Bohem a Jeho anděly, tedy aby vykonal něco senzačního, aby vystavil samotného Boha zkoušce. Odpovědí je, že Bůh není nějakým předmětem, jemuž klademe svoje podmínky, nýbrž Pánem veškerenstva (vv. 9-12). Co je jádrem všech třech pokušení, kterým je podroben Ježíš? Je to nabídka manipulovat Bohem, užívat jej pro vlastní zájmy, svoji slávu a svůj úspěch, tedy v podstatě vlastně stanout na místě Božím, odstranit Boha ze svého života a jednat tak, aby se zdál zbytečným. Každý z nás by se tedy měl ptát: jaké místo má Bůh v mém životě? Je Pánem On anebo já?

Překonat pokušení podřizovat Boha sobě a svým zájmům anebo jej postavit do kouta a namísto toho se obrátit ke správnému pořadí priorit, klást Boha na první místo, je cesta, kterou se musí ubírat každý křesťan stále znovu. Výzvu k „obrácení“ uslyšíme během postní doby několikrát a znamená následovat Ježíše takovým způsobem, aby Jeho evangelium bylo konkrétním vodítkem života; znamená uznat, že jsme stvoření a závisíme na Bohu, na Jeho lásce, a jedině „ztrátou“ svého života v Něm můžeme jej získat. To vyžaduje, abychom přijímali svá rozhodnutí ve světle Božího Slova. Dnes nemůžeme být křesťany jen v důsledku pouhého faktu, že žijeme ve společnosti, která má křesťanské kořeny. I ten, kdo se narodí v křesťanské rodině a je vychován nábožensky, musí denně obnovovat rozhodnutí být křesťanem, dávat Boha na první místo tváří v tvář pokušením, která mu nepřetržitě nabízí sekularizovaná kultura, a čelit kritickým úsudkům mnoha současníků.

Zkoušky, kterým nynější společnost vystavuje křesťana, jsou totiž četné a dotýkají se osobního i sociálního života. Není snadné být věrní křesťanskému manželství, praktikovat milosrdenství v každodenním životě, dát prostor modlitbě a vnitřnímu ztišení; není snadné veřejně se postavit na odpor rozhodnutím, která mnozí pokládají za samozřejmá, jako jsou interrupce v případě nechtěného těhotenství, eutanázie v případě vážných onemocnění anebo selekce embryí jakožto prevence proti dědičným chorobám. Pokušení odložit stranou vlastní víru je stále přítomno, a obrácení se stává odpovědí Bohu, kterou je třeba v životě potvrzovat mnohokrát.

Existují příklady a podněty velkých konverzí jako u svatého Pavla cestou do Damašku nebo svatého Augustina. Ale také v naší době zatmění smyslu pro posvátno je Boží milost činná a působí divy v životě mnoha lidí. Pán neúnavně klepe na dveře k člověku v sociálních a kulturních kontextech, které jsou zdánlivě pohlceny sekularizací, jako se to stalo pravoslavnému Rusovi Pavlu Florenskému. Po naprosto agnostické výchově, kdy sám projevoval opravdovou nevraživost vůči náboženské výuce, které se mu dostávalo ve škole, dospěl vědec Florenskij k prohlášení: „Ne, nelze žít bez Boha!“ a naprosto změnil svůj život; stal se mnichem.

Myslím také na postavu Etty Hillesum, mladou Holanďanku židovského původu, která zemřela v Auschwitz. Zpočátku byla Bohu vzdálena, ale objevila jej v hlubině svého nitra a napsala: „V mém nitru je velmi hluboká studna. A v ní je Bůh. Někdy se mi daří jej dosáhnout, většinou je zasut kameny a pískem: Bůh je pohřben. Je třeba, abych jej znovu vyhrabávala“ (Deník, 97). Ve svém neklidném a roztěkaném životě objevuje Boha právě uprostřed velké tragédie 20. století, Šoá. Tato křehká a nespokojená dívka je proměněna vírou a přetvořena v ženu plnou lásky a vnitřního pokoje, takže je schopna tvrdit: „Žiji v nepřetržité důvěrnosti s Bohem“.

Schopnost odporovat ideologickému lichocení své doby, rozhodnout se hledat pravdu a otevřít se objevu víry, dosvědčuje další žena naší doby, Dorothy Day ze Spojených států amerických. Ve své autobiografii otevřeně vyznává, že upadla do pokušení řešit všechno politikou, když přijala marxistickou nabídku: „Chtěla jsem jít manifestovat, jít do vězení, psát, ovlivňovat druhé a zanechat světu svůj sen. Kolik ambicí a hledání mne samotné bylo za tím vším!“ Cesta k víře v tak sekularizovaném prostředí byla obzvláště obtížná, ale přesto v ní, jak sama zdůrazňuje, působila Milost: „Je jisté, že jsem často cítila potřebu jít do kostela, pokleknout a sklonit hlavu v modlitbě. Slepý instinkt dalo by se říci, protože jsem si neuvědomovala, že se modlím, ale šla jsem a vstoupila do atmosféry modlitby…“ Bůh ji přivedl k vědomému přilnutí k církvi životem zasvěceným vyděděncům.

V naší době není málo konverzí pojatých jako návrat těch, kteří se po křesťanské, možná povrchní výchově vzdálili na celé roky víře a potom opětovně objevili Krista a Jeho evangelium. V knize Zjevení čteme: „Hle, stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě.“ (3,20). Náš vnitřní člověk se musí připravit na návštěvu Boha a právě proto se nesmí nechat zahltit iluzemi, zdáním a materiálními věcmi.

V této postní době Roku víry obnovme svoje úsilí kráčet cestou obrácení, abychom překonali tendenci uzavřít se v sobě samých a namísto toho dát prostor Bohu a dívat se na každodenní realitu Jeho očima. Mohli bychom říci, že alternativa mezi uzavřeností v našem sobectví a otevřeností k lásce Boha i druhých, odpovídá alternativě Ježíšových pokušení. Je to alternativa mezi lidskou mocí a láskou Kříže, mezi vykoupením viděném pouze v materiálním blahobytu a vykoupením jakožto dílem Boha, kterému dáváme ve svém životě primát. Obrátit se, znamená neuzavřít se do hledání vlastního úspěchu, vlastní prestiže a vlastního postavení, ale jednat tak, aby každý den v malých věcech byla pravda, víra v Boha a láska tím nejdůležitějším.


 

 

Kontakt

P. Anton Kasan

Římskokatolická farnost Boršice u Buchlovic

Školní č. 191
687 09

+420 731 621 262

číslo bankovního účtu: 1427210319/0800



FARA TUČAPY : P. Vavřinec Černý
výpomocný duchovní

Tučapy 39
68709

tel: 604 367 327
email: v.cerny@volny.cz

Vyhledávání

© 2009 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode