Olomouckým arcibiskupem byl jen necelé tři roky, už předtím se ale Antonín Cyril Stojan stihl nesmazatelně zapsat do srdcí moravského lidu. Jeho působení v čele arcidiecéze, ukončené 29. září 1923 smrtí, pak bylo jen vyvrcholením celoživotního díla kněze, který se vždy řídil heslem „Mám, co jsem dal druhým.“
Olomouc: Antonín Cyril Stojan se narodil roku 1851 v Beňově u Přerova. Studoval na gymnáziích v Příboře a Kroměříži, poté na bohoslovecké fakultě v Olomouci. Kněžské svěcení přijal roku 1876. Již krátce poté, jako kaplan v Příboře, rozvinul své životní snahy o zvelebení Velehradu a rozkvět Svatého Hostýna.
Roku 1885 založil Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje, jehož úkolem měla být práce a modlitba ve prospěch sjednocení Slovanů ve víře. Stal se také propagátorem vědeckých unionistických sjezdů na Velehradě, jejichž práci pro jednotu křesťanů vyzvedli později papežové Jan XXIII. i Pavel VI. K rozvoji obou myšlenek zařídil Stojan vydávání časopisu Apoštolát sv. Cyrila a Metoděje, jakož i vědeckých časopisů Litterae Slavorum teologicae a později Acta Academiae Velehradensis. Roku 1895 založil Matici svatohostýnskou a věnoval se rozvoji poutí na Svatém Hostýně i stavebnímu rozvoji místa.
Roku 1897 vstoupil na politické kolbiště jako poslanec rakouského sněmu a po vzniku Československa se stal senátorem Národního shromáždění. Neměl ovšem politické aspirace, pro kandidaturu se rozhodl kvůli péči o sociální otázky. Na pomoc potřebným bez rozdílu náboženského přesvědčení vykonal tolik intervencí, že si svou vysilující prací získal i obdiv nepřátel.
Po působeních ve Svébohově a Dražovicích u Vyškova byl roku 1908 jmenován nesídelním kanovníkem olomouckým a proboštem u sv. Mořice v Kroměříži. Po rezignaci kardinála Skrbenského roku 1920 se stal kapitulním vikářem a 10. března 1921 byl jmenován arcibiskupem olomouckým. V čele diecéze však stál jen něco přes dva roky, neboť vyčerpán a úplně vysílen zemřel 29. září 1923. Pohřben je v královské kapli na Velehradě.
„Ti, kteří znali Stojana za jeho života, jej obdivovali a považovali za Božího člověka,“ říká o svém předchůdci na biskupském stolci olomoucký arcibiskup Jan Graubner a pokračuje: „Zemřel v pověsti svatosti. První část procesu jeho blahořečení byla v diecézi ukončena a druhá probíhá v Římě. Bylo rovněž dokončeno odborné dílo o jeho vynikajících ctnostech. Pak ještě musí následovat uznání zázraku, který se stane na přímluvu kandidáta svatořečení. A to jistě hodně záleží i na nás, na našich modlitbách, na naší víře a také odvaze prosit s vírou.“
(gra)