Štěstí? Smůla? Kdo ví?!

Někdy se mi v hlavě usadí slovíčko nebo zážitek, který ještě dlouho potom vyvolává asociace. Už po několik týdnů, kdykoliv zaslechnu slůvko "štěstí" nebo "neštěstí", vybaví se mi starý moudrý dědeček.

Ten, o kterém onehdy v kázání vyprávěl náš pan farář, že měl krásného koně a velice ho miloval. Jednoho dne mu kůň utekl. Sousedé dědečka litovali a říkali: "To je ale neštěstí!" A dědeček na to: "Kdoví?"

Za dva týdny se jeho kůň v pořádku vrátil a přivedl sebou celé stádo krásných divokých koní. Sousedé jásali: "Ty máš ale štěstí!" A dědeček na to: "Kdoví?"

Dědečkův syn jásal taky. Vybral si toho nejurostlejšího koně a tryskem na něm uháněl na protější kopec. Spadl a zlomil si nohu. Sousedé běželi za dědečkem: "Takové neštěstí!" A dědeček na to: "Kdoví?"

Krátce na to vypukla válka. Všichni zdraví muži z vesnice museli narukovat, jenom ten se zlomenou nohou mohl zůstat doma. Sousedé záviděli: "Ten má ale štěstí!" A dědeček na to: "Kdoví?"…

Co se dělo dál, to už pan farář neříkal, ale klidně můžete pokračovat sami. Docela si dovedu představit takovou nekonečnou hru. Mohl by ji hrát člověk sám, ale zábavnější by to bylo ve dvojici nebo v trojici nebo i s více spoluhráči. Prostě vymýšlet si pokračování všech možných i nemožných "štěstí" a "neštěstí", trénovat tím vlastní mozek a ještě pobavit lidi kolem sebe.

Vyhrát mohou všichni - pokud ovšem pochopí, že z toho pro ně plyne cenné poučení: Nedělej hned ukvapené závěry! Ukvapené závěry občas děláme všichni. Stačí si zrekapitulovat svůj vlastní život od raného dětství až k dnešnímu dni a určitě tam najdeme situace, které jsme pokládali za šťastné a časem vyšlo najevo, že to až tak velké štěstí nebylo.

Možná to byla zbytečná oklika na naší životní cestě, museli jsme se pak vracet a napravovat, co jsme pokazili. Jistě se tam najdou i situace, které jsme nazývali smůlou, neštěstím, nespravedlností - a po čase se ukázalo, že to nějakým způsobem přece jen bylo k našemu dobru. A určitě tam zůstane spousta věcí nevyjasněných, kterým nerozumíme a které nerozluštíme ani do nejdelší smrti.

"Kdoví?", odpověděl by nám dědeček, kdybychom se ho zeptali, k čemu to či ono v našem životě bylo. Jediná správná odpověď na jeho opakovanou otázku zní: "Bůh ví."

Nedělat ukvapené závěry, to se musí člověk postupně učit, to není hned. Je třeba sbírat zkušenosti, svoje i cizí, a vyvozovat z nich závěry. Někdy je opravdu hodně těžké zachovat klid a rozvahu a ukvapených závěrů se vyvarovat. Před sesláním Ducha svatého to nezvládali ani apoštolové. Mezi ukřižováním a okamžikem, kdy se jim vzkříšený Ježíš dal poznat, byli smutní a hlavami se jim honilo leccos: fiasko, naletěli jsme, prohra. Ježíš znal dobře i tuhle jejich slabinu. Proto jim ve své "řeči na rozloučenou" (Jan 14,15-21) vysvětloval, že jeho "odchod k Otci" pro ně není žádné neštěstí, ale právě naopak!

Kdoví? Bůh ví, protože je vševědoucí. My nevíme co bude zítra, co bude za rok, nejsme vševědoucí, ale to neznamená, že jsme nevědoucí. To podstatné víme: "Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, co Bůh připravil těm, kdo ho milují." To je pro mě zcela vyčerpávající definice štěstí. Je to perspektiva, která nám pomůže přežít každé "neštěstí", pokud se k ní skutečně upneme. Nestačí jen na ni opovážlivě spoléhat nebo s ní jen tu a tam zakoketovat. Ale abych to příliš nekomplikovala. Nejde o nic nového. Dávno to máme v Otčenáši. Stačí ke každému "štěstí" i "neštěstí" v našem životě upřímně říct: "Buď vůle Tvá".