Mladší generace křesťanů si to těžko dokáže představit, ale pro ty z nás, kteří jsme tu dobu zažili, byla volba polského papeže v říjnu 1978 obrovskou vzpruhou. Od začátku bylo jasné, že ve Vatikánu bude člověk, který se při jednání se soudruhy nenechá opít rohlíkem – měli jsme pocit, že těch kompromisů bylo dost. Doufali jsme, že si církev konečně získá větší prostor svobody. Stejně to tehdy vnímali i lidé mimo církev, které režim pronásledoval. Ne vše ovšem probíhalo tak, jak jsme si představovali. Některá očekávání zřejmě byla dost naivní. Ale zpětně viděno, to, co se nepodařilo Janu Pavlu II., podařilo se později jeho nástupcům – částečně Benediktu XVI. a zejména dnešnímu papeži Františkovi (např. reforma římské kurie).

Byla by chyba hodnotit pontifikát Jana Pavla II. pouze z tohoto zorného úhlu – nakolik se mu dařilo ovlivňovat vnitřní záležitosti církve, zasahovat do politického dění ve světě (např. jeho první návštěva Polska v roce 1979 podnítila vznik Solidarity) nebo vést dialog s představiteli ostatních církví a světových náboženství. Polský papež byl totiž především člověkem ducha – mystik a myslitel, člověk velké víry a modlitby.

Už během svého studia v Římě – těsně po válce – se intenzivně věnoval dílu sv. Jana od Kříže. A jeho blízký spolupracovník, katolický kněz a novinář Adam Boniecki, o něm v jednom rozhovoru řekl: „Když měl problémy v diecézi, dokázal uprostřed zimy nasednout do automobilu a nechat se odvézt do Kalvárie Zebřidovské (známé poutní místo na jihu Polska – pozn. red.). A tam si po kolena ve sněhu prošel a pomodlil se celou křížovou cestu.“

„Fascinoval ho člověk,“ říká v rozhovoru jeho „nástupce“ na katedře etiky Katolické univerzity v Lublinu prof. P. Alfred M. Wierzbicki. Otázce smyslu lidského života s jeho přesahem do věčnosti se jako profesor, biskup a posléze papež věnoval ve svých přednáškách, publikacích a kázáních. Velkolepou syntézu nastínil hned v první encyklice svého pontifikátu Vykupitel člověka, která svým rozmachem připomíná díla velkých teologů raného křesťanství.

Na jeho lidskost pak vzpomíná ve svém článku bývalý ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg. Od jeho různých přátel a blízkých lidí jsem opakovaně slyšel, že nikdy o žádném člověku nepronesl křivé slovo. Nevím, jak pro koho, ale pro mě už jenom tento prostý fakt dostatečně svědčí o jeho svatosti. Připomínáme si sto let od jeho narození.