Víra je ze slyšení

Benedikt XVI. nás v Roce víry vyzval k četbě katechismu. Ve svém listu Porta fidei Svatý otec vyjadřuje přesvědčení, že Katechismus katolické církve může „sloužit jako skutečný nástroj podpory ve víře”.

Existují různá vydání katechismu – v první řadě Katechismus katolické církve, publikovaný před dvaceti lety. Dále jeho kratší verze: Kompendium katechismu katolické církve. A konečně před rokem vyšel YouCat – Katechismus katolické církve pro mladé. Všechny tyto podoby katechismu se značně rozšířily a jejich překlady se prodávají po milionech výtisků.
Navzdory tomu zůstává pravdou, že základní vydání katechismu a všechny jeho verze se dostaly pouze k malé části církevního společenství. Ačkoliv je katechismus považován za „jeden z nejdůležitějších plodů II. Vatikánského koncilu“, je také jedním z nejméně pochopených a doceněných děl. Rok víry je příležitost, jak to změnit.

V předmluvě k YouCatu Benedikt XVI. píše: „ Vyzývám vás : Studujte katechismus se zanícením a vytrvale, obětujte mu svůj čas! Studujte jej v tichu svého pokoje, čtěte jej ve dvou s kamarádem, utvořte studijní skupiny a kroužky, sdílejte své názory po internetu. Rozhodně nepřestávejte o víře hovořit!“

Cyklus úvah nad katechismem, který dnes zahajujeme, má být odpovědí na papežovo pozvání. Zamyslíme se nad několika kapitolami prvního oddílu katechismu, nazvaného „Věřím – věříme“, abychom – v souladu s přáním Benedikta XVI. – pokračovali v rozhovoru o víře. Vezměme tedy katechismus do ruky!

Touha po Bohu je vepsána do lidského srdce – těmito slovy katechismus začíná. Z tvrzení vyplývá, že člověk je utvářen svým osobním vztahem k Nekonečnu. Bůh řekl: Miluji tě, Adame – a Adam byl stvořen. Sv. Augustin proto píše ve svých Vyznáních: „Tys nás stvořil pro sebe, a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě”.

Touha po Bohu není chybou slepé evoluce nebo absurdní nárok člověka, který chce dospět k nekonečnu. Tato touha může skutečně nalézt své naplnění a uskutečnění. Katechismus zdůrazňuje, že člověk je uzpůsoben ke společenství s Bohem, neboť byl stvořen Bohem a pro Boha. Tato “schopnost” společenství s Bohem tedy není nic iluzorního, nýbrž dar našeho Stvořitele a Spasitele. Právě ve společenství s Bohem spočívá nejvyšší důvod lidské důstojnosti.
Zakoušíme však skutečně touhu po Bohu? Katechismus říká, že “člověk může toto hluboké životní spojení s Bohem zapomenout, popřít je, dokonce je i výslovně odmítnout.” Mohli bychom popřít nejhlubší hlas srdce? Jednou z příčin takovéhoto postoje může být “vzpoura proti přítomnosti zla ve světě”. Můžeme se také chovat jako slovo evangelia zaseté do trní v podobenství o rozsévači – světské starosti nebo záliba v bohatství v nás prvotní touhu udusí. Dalšími příčinami odmítání Boha, které katechismus vyjmenovává, jsou: špatný příklad věřících, myšlenkové proudy nepřátelské vůči náboženství a především sklon člověka hříšníka skrývat se ze strachu před Bohem.

Vezměme tedy do ruky katechismus a přečtěme si jeho 27. článek. Podívejme se pak do svého srdce, zda v něm přebývá touha po Bohu – tedy jeho skutečná přirozenost, povolaná spočinout v Trojjediném Bohu.

Autor je jezuita vyučující teologii na Papežské gregoriánské univerzitě v Římě.