Zapřít sám sebe neznamená vzdát se své jedinečnosti

 

Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě. (srov. Lk 9, 23))

Zapřít sám sebe a vzít na sebe svůj kříž.
To jsou slova, která v dnešní době nejsou příliš oblíbená.

Slovo sebezápor, zdá se, patří spíš do středověku.
Obraz hloupé ovce, která „zapře sama sebe“,
přijímá den co den bez reptání, co život přináší
a jde, aniž by vlastně věděla kam,
nás možná podvědomě dráždí.

Zapřít sám sebe ale neznamená vzdát se své jedinečnosti.
Může být výzvou k opouštění naší sebestřednosti.
Vzít svůj kříž může znamenat snahu dávat sám sebe,
svůj čas, svou pozornost, své pohodlí, i když nemůžu počítat s vděkem,
ale možná spíš s nepochopením či dokonce odmítnutím a pohrdáním.

Jsme zváni, abychom bojovali namáhavé bitvy,
do kterých se nám nechce, protože se zdají předem prohrané a zbytečné,
abychom šli po úzkých neprošlapaných cestách, i když všichni jdou pohodlně,
a svědčili tak světu o naději a lásce.

Život, který se točí jen kolem sebe,
radost a pokoj nepřináší.
Slova o kříži a sebezapření jsou paradoxně návodem,
jak své lidství naplnit a život nepromarnit.

Chci jít za tebou, Pane.
Přijď, prosím, ty sám, se svým světlem a silou,
když nejsem ochotný opouštět své představy a své vyjeté koleje,
když se chci vyhnout nepříjemnostem a nepochopení,
když mám strach a chci to vzdát.